WBC
ROUND 7 - EXTREM SPORT BIKERALLY ŽLUTAVA 25.10.
WBC - SPECIALIZED BIKERALLY CHAMPIONSHIP 2009
wbcrally.com

Další jezdec WBC který se vezl v S 2000....

 Pěkný článek o jezdci se správnou přezdívkou Ales Gute, který pravidelně jezdí wbc a učastní se naších diskuzí ve fo'ru a má správný nadhled, měl možnost jako výherce soutěže svezení s Jaromírem Tarabusem v S 2000 při Shakedownu na Barumce.

Připravujeme pěkný článek s Valdou, během týdne tady bude

Svezení v S2000 pohledem AlesGuteho

„Tak já na tom shakedownu asi budu.“
„No měl bys tam být, když tam jedeš.“
„Ale já tam nejedu, tam jede výherce.“
„Ale jedeš, mělo to být překvapení až na místě, ale ty bys byl schopný nepřijet.“

„Žiju asi v dobré době! Před čtyřiceti lety by mě povozili akorát Rusáci v tanku, zatímco teď mě sveze Tarabus v S2000!“ pomyslel jsem si pod dojmem současného všeobecného připomínání výročí srpnové okupace, když jsem se takto od Dana Trunkáta dozvěděl, že se stanu jednou z mála osob, kterým se poštěstí usednout do jednoho ze čtyř vozů kategorie S2000, které jsou v současné době provozovány v České republice.
Následující noc se mi podařilo usnout až ve dvě ráno a noc před shakedownem Barum rally jsem se pro změnu ve dvě ráno probudil a už neusnul.


Servis

Brzo ráno cestou do Slušovic mám v břiše mírného “vrňoša“. Situace ještě více zdramatizovala, když dostávám od Dana telefonát, že nemusíme pospíchat, jelikož červenomodrobílý Fiat Grande Punto S2000 stojí nepojízdný za letmým cílem. A co hůře, díky tomu odjela Petra Tarabusová, která mi slíbila, že pro mě bude mít v autě připraveny pampersky, co tam jsou pro děti. Začínám uvažovat, jestli nemá některá z přítomných dam v servisu právě menstruaci, že bych se pod kombinézou nouzově jistil alespoň dámskými vložkami. Asi nemá, přestože vždycky všechny doufají, že to dostanou.

Díky výměně porouchané převodovky mám šanci zblízka sledovat při práci profesionální závodní tým mechaniků a podívat se více do vnitřností čistokrevného závodního vozu. Jsou mi zodpovězeny i nějaké dotazy, ale jakožto člověka, jehož životním výkonem byla výměna kulového čepu na Škodě Favorit za bedlivé asistence kamaráda, mě napadá něco o házení perel sviním. To však vyvažuje skvostný pocit, že jen kvůli mně (dobře, a také kvůli dalším dvěma pasažérům) se mění u špičkového závodního auta převodovka – pak tam šla zase hned jiná. Což je úkon, který na podzim roku 2005 nebyla schopna jedna velká tovární stáj udělat ani samotnému Colinu McRaeovi, který kvůli tomu přišel o bednu na mistrovství světa!


Nezbytné loučení před jízdou

Po vyřešení problému a svezení našeho výherce soutěže „HoFiho“ přichází řada na mě. Ranní vrňoš už je pryč, aby se ke mně vrátil zase až na startu. Jsem zapasován do závodní sedačky a po té, co mě jako nemluvně musí navléci do helmy a do pásů, můžeme vyrazit. „Je tu docela randál co?“ slyším Miru přes interkom. Jo, to je. Okamžitě po našem odjezdu jsem se docela dobře pobavil, když jsem se podíval do leva. Jezdec sedí výše a víc vepředu než spolujezdec, takže ho máte jako na dlani. Místo normálního pilota, jak je znám z onboardů, se vedle mě ale zjevilo jakési dítě, které si s nohama nahoře v jakési skoro embryonální poloze rozpustile kroutí s nějakým kolečkem blízko u těla a vypadá, jako kdyby zrovna spokojeně sedělo v dětské sedačce za playstationem. Je pravda, že drobnější tělesná konstituce Jaromíra Tarabuse tomu dojmu jen dopomáhá. Na takové neviňátko by se snad člověk nemohl moc zlobit ani kdyby jej otočilo přes střechu. Další věcí, která mě ihned zaujala, bylo to, že je z místa spolujezdce docela dobrý výhled. Čekal jsem, že budu jen tak tak mžourat přes přístrojovku, ale ono je to v pohodě.


Co očekávat?

Mira mi na tripmasteru po mém dotazu přepíná ukazatel rychlosti a mezitím už se blížíme k Hvozdné, kde je start shakedownu. Přichází zkouška brzd, ale oproti tomu, co zažiji po startu, je to jen slabý odvar. Přijíždíme do menší kolony na start. Zde jsme (myslím, že samotným ředitelem Barum rally) upozorněni, že nám něco na autě vlaje, ať si rozmyslíme, jestli to chceme ztratit. Mira zhasíná motor a jde se podívat, co to je. Problém nějakým (nevím jakým) způsobem vyřešil a znovu startujeme. Na startu se v časovce ještě podivuji, že S2000 má okénka na elektriku, čekal jsem spíše kličku. Připadám si důležitě, od startu se na nás dívá celý dav lidí. Dostáváme lísteček se startovním časem. „Takže ve třicet pojedem.“ říká Mira, a vrňoš v mém břiše už je tu zase v plné síle.


Jdeme na to

Start! Auto se na startu nejdříve typicky trochu „zakucká“, ale pak už mě akcelerační síla intenzivně tlačí do sedačky, a současně se blíží první pravá zatáčka. Samozřejmě jsem dopředu tušil, že s vozem S2000 to bude hlavně o brzdách, ale na tohle se prostě připravit nejde. Zkrátka to podvědomé očekávání mozku a volání pudu sebezáchovy „tak užužuž!“ se musí prožít. Nicméně když nás vidím na louce vedle trati, tak auto zabrzdí, nějak zatočí, a už se jede k levé serpentině z kopce. Zde se na brzdách opakovalo to samé, mozek si ještě nezvykl. Přesto si stihnu všimnout elitního rally-fotografa Sagiho, jak je přikrčený na vnější straně zatáčky. Na výjezdu jdeme hezky do smyku a jedeme trochu bokem, to se mi líbí. A blíží se slavné esíčko „Waterloo“ na kraji lesa, kde už při zdejších závodech všech možných úrovní skončily desítky, či spíše stovky aut. „Bum, bum!“ dostanu v něm facku do helmy od „ušáků“ sedačky nejdříve z leva, a pak z prava. Chtělo by to držet pevněji krční svalstvo. Protáhneme se pravou, a už se jede po delší rovince k rybníku, kde se nachází rychlá kombinace levé a pravé, kde už jsem několikrát stál jako divák. V minulosti zde havaroval například Zdeněk Vlček s Escortem. Brzdám už jsem začal věřit, a přistihl jsem se, že místo děsu už se spíše těším, kdy „až“ to přijde. Jenže zde je těsně před zatáčkou horizont, my jedeme pořád naplno, a začínáme brzdit až na něm, nebo dokonce za ním. Takže člověk sice viděl zatáčku, ale už neviděl ten zbývající prostor, na kterém by se před ní dalo ještě brzdit. S odstupem pár dní, když odezněl šok z brzd před prvními zatáčkami, hodnotím jako nejzajímavější či nejadrenalinovější asi právě toto místo. Když jsme se přes něj prosmýkli, vidím zde na „klasickém“ místě na kameru točícího Zděnka Vladyku a za ním bratry Zvonkovi. Chci zkusit nesměle zamávat, ale odstředivé síly v zatáčce jsou proti. Jak dovedou někteří spolujezdci v takovýchto místech mávat, a ještě držet a číst rozpis, to nechápu. Tak jsem alespoň ruce krátce nechal v poloze, jako kdybych tam měl sešit.


Na trati

„A teď přijdou Vojtěchovy zatáčky!“ říkal jsem si, když jsme se blížili k pasáži rychlých protahováků, kde v roce 2002 udělal nepoužitelný šrot z Corolly WRC Tomáš Vojtěch. Cítil jsem směsici strachu a zvědavosti. Prvními dvěma zatáčkami jsme se protáhli ani nevím jak, a zřetelně si vybavuji až výraznější, ale rychlou pravou, která se hodně řeže. Když to Mira namířil půlkou auta do příkopu, zatajil se mi dech, a čekal jsem, co to udělá, a jestli se auto na šotolinové krajnici utrne, nebo neutrhne. Neudělalo to nic. Auto přes hranu silnice prostě nějak přeletělo, a jelo se dál, jako kdyby se nechumelilo. Kdybych se nedíval ven, snad bych ani nic nepoznal. Na to člověk z běžného provozu přece jenom zvyklý není… …následuje „Solowowův“ redartér. Ač retardéry jsou jinak neoblíbené, při jeho spatření jsem se přistihl, že se na něj vyloženě těším. Člověk si před ním totiž může vychutnat maximální tvrdé brždění, aniž by jej znervózňovala rychle se blížící zatáčka (a gum se člověk nebojí). A opět již známý pocit – vnitřnosti v trupu letí dopředu, opřou se o pásy, a ihned po tom je následují nohy, které se zase opřou o spolujezdcovo stupátko. Po rozjezdu z retardéru následují další dvě rychlé zatáčky které se trochu řežou, ale už věřím, že se auto na krajnici udrží. Ještě jednou se vnitřnosti opřou o pásy před ostrou levou na začátku stoupání, na jejímž výjezdu registruji dost nebezpečně stojící skupinu fotografů. V navazující pravé serpentině před cílem mi začíná být líto, že už se blíží konec, a zároveň cítím uspokojení z toho, že jsem „to“ zdárně absolvoval a přežil.


Po jízdě

V časovce mi musí Mira zase stáhnout okénko, podávám lísteček pro zápis času – o jednu sekundu pomalejší, než s pasažéry HoFim přede mnou a Tomášem za mnou. Za to pak v servisce Mirovi upřímně poděkuji, že ke mě byl o sekundu milosrdnější. Cestou do servisní zóny se Mirovi svěřuji s plánem, že tímto zážitkem hodlám ukončit kariéru rallyového fanouška, protože více, než svést se v S2000, už toho v této pozici dosáhnout nemohu (leda snad svezení s Loebem ve WRCu, ale to je asi nereálné). „A na co se teď dáš?“ zaskočí mě Mira dotazem. To jsem si ještě nestačil promyslet, šachy jsem si sice v mládí s oblibou zahrál, ale ještě se na ně moc necítím. Plán na ukončení fanouškovské kariéry mi po příjezdu nerozmlouvá ani Dan Trunkát, prý je dobré odejít na vrcholu. Načež na mě padá husí kůže při představě, že by mě teď chtěl nedej bože někdo svézt třeba v nějakém PVčku! :-)

Po jízdě se mi neklepou ruce, ale nohy. Akorát nevím, jestli to je vzrušením, nebo tím, je jsem se o ně opíral při brzdění. Původně jsem se při jízdě chtěl ještě alespoň ve dvou zatáčkách dívat na práci pilotových nohou na pedálech, a také se v nějakém rychlém úseku podívat na ukazatel momentální rychlosti, ovšem ani na jedno jsem si ani nevzpomněl. Ale možná je to dobře, on i ten pohled z okna na každou zatáčku stojí za to. Cítím, že jsem uvnitř docela „přesypaný“, a že na tělo evidentně působily nějaké odstředivé síly. A to jsem jel jen necelé 3 km na celkem luxusní silnici, jak se musí cítit jezdci třeba po zdolání třicetikilometrového uskákaného Trojáku, to si mohu jen domýšlet. Ale Dan říkal, že nohy cítí po závodě taky.


Můj pilot

Když jsem se o víkendu díval na Barumku na úzké Pindule a Bunči, tak jsem ocenil, že shakedown byl na dosti přívětivé trati Hvozné, kde je široká silnice, žádné stromy v bezprostřední blízkosti a žádné zatáčení za roh či palba kolem křoví, kam není vidět. To by byl zážitek sice ještě silnější, ale možná až moc. Zjistil jsem, že takováto jízda ve špičkovém voze je povznášející pocit i z hlediska spolujezdce, ale co nadále nechápu, jak se někdo při tom může v klidu soustředit na čtení rozpisu… …a taky že jde asi o věc do určité míry návykovou, protože do druhého svezení bych šel asi ještě s větší chutí, než do prvního. A nějaké negativní pocity? Ano. Když jsem se pak díval na onboard z trati shakedownu na internetu, hrozně jsem se u toho u počítače nudil… …nejbolestnější zážitek mě však čekal, když jsem přijel po Barumce v neděli v noci domů. Po pohledu na nedávno čistě povlečenou postel jsem se schlíple odebral do sprchy a se slzou v oku ze sebe smyl pot z kombinézy z horkého kokpitu „esdvoutisícovky“, který jsem si na sobě chtěl původně nechat (i přes protesty mé drahé Zpěvačky) alespoň tři týdny. Byla to nejsmutnější sprcha v mém životě… :-)

cop: ewrc.cz dík